Restaurování sbírek v Polabském muzeu
Restaurování sbírek v Polabském muzeu
| Restaurování sbírek |
Restaurování sbírek v Polabském muzeuHistorie konzervace a restaurování sbírek v Polabském muzeu spadá do doby působení zakladatelů muzejnictví na Nymbursku a Poděbradsku. První pokusy o konzervaci archeologických kovů a keramiky jsou doloženy již z konce 19. a počátku 20. století. Například konzervátorské experimenty Antonína Stiftera a Jana Hellicha vycházely z tehdejších odborných příruček o konzervaci starožitností uložených v muzejních sbírkách. Vzácné svědectví se nám dochovalo v archivu muzea v Městci Králové. Pod názvem Konservování kovů dle Dra. Stockýho se nalézá rukopis člena místního muzejního spolku Františka Mladějovského, který se již v roce 1923 účastnil semináře pro muzejní konzervátory v Národním muzeu v Praze. V letech 1930 – 1950 s největší pravděpodobností nebyla sbírkovému fondu muzea věnována systematická a kvalifikovaná péče. Posun nastal koncem padesátých let, kdy vznikla první konzervátorská dílna muzea. Zde se provádělo základní ošetření sbírkového fondu. Celá řada exponátů byla zpracována u centrálních institucí. V 60. letech minulého století pracovali na místě již profesionálně vzdělaní konzervátoři a jejich úkolem bylo ošetření sbírek vlastivědného charakteru. V roce 1967 muzeum otevírá specializované pracoviště Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem. Transfery objektů lidové architektury, zhotovování případných replik architektonických prvků a sanace převážně dřevěných objektů (celkem 32), včetně vlastního movitého inventáře, reprezentuje specifický způsob zajištění ošetření a prezentace sbírek. Narůstání sbírkového fondu v 70. a 80. letech a rozsah archeologických výzkumů 90. let 20. století, vyvolaly potřebu kvalitativních a kvantitativních změn v péči o nově získané sbírkové předměty. V nedávné historii Polabské muzeum programově rozšířilo konzervátorské a restaurátorské pracoviště na zpracování archeologického materiálu z kovů, skla i organického materiálu. Vedle pravidelné konzervace obsáhlého sbírkového fondu vlastivědného charakteru čítajícího několikasettisícový soubor, muzeum se specializuje, jako jedno z mála center, na restaurování archeologického skla, datovaného od pravěku, starověku (antická skla) přes středověk až po skla raně novověká. V muzeu je vybudovaná keramická dílna pro zpracování archeologické keramiky, včetně zhotovování kopií a replik některých typů sbírek. Truhlářsko-řezbářská dílna se zaměřuje na ošetření a opravy sbírkového nábytku, včetně drobných pozlacovačských praktik. V Polabském muzeu se začaly uplatňovat od poloviny 90. let konzervační zásahy a analytické metody i u nových archeologických objevů nemovitých. Jako příklad nám poslouží vyjmutí nálezu in situ zbytků hrobu dítěte z mladší doby kamenné, základy renesanční sladovny zachované in situ, nebo ponechání odkryté archeologické situace na místě objevu a vytvoření podmínek pro její uchování do budoucna, jak se stalo v případě mohyly se skříňovým hrobem z pozdní doby kamenné v Nymburce. Na počátku třetího tisíciletí je komplexní a kvalitní práce konzervátora a restaurátora v muzeu neodmyslitelná bez spolupráce s odborníky z mnoha oborů a bez vědeckého týmu v jejich zázemí. Nedílnou součástí procesu konzervování a restaurování jsou metody přírodovědných průzkumů. Veškeré informace, které přinášejí výsledky materiálových analýz, jsou významnou součástí poznatků o vzniku, původním záměru i změnách, ke kterým v průběhu času na studovaném sbírkovém předmětu došlo. Komplexní péče o sbírkový fond klade důraz na celosvětově preferovanou preventivní konzervaci. Ta reprezentuje zajištění optimálních podmínek uložení sbírek, mimo jiné i monitorováním klimatického režimu a minimalizace všech rizikových faktorů, a to jak v depozitářích a výstavních prostorách, ale i během zápůjček a transportu, včetně opatření na ochranu životního prostředí. Kontakt: Polabské muzeum, p.o. |