Zasněná krajina Jana Parkmana

Výstava fotografií

     Polabské muzeum v Poděbradech, které se nachází v ulici Na Dláždění č. 68, otevírá veřejnosti  4. září 2022 výstavu fotografií významného českého fotografa Jana Parkmana, kterou autor snímků nazval Zasněné krajiny. Výstavní prostor v objektu, jež byl původně středověký špitál, založen první manželkou Jiřího z Poděbrad, Kunhutou ze Šternberka, se až neuvěřitelně hodí k Parkmanovým snímkům, pro něž vytváří skromný, ale důstojný rámec. Po technické stránce se na organizaci letošní Parkmanovy výstavy fotografií v Poděbradech podílí slovenský galerista a obchodník s uměním Norbert Šlachta, který má jednu galerii v Trnavě a druhou v Praze, ve Zlaté uličce. A tak tu přirozeně dochází k propojení pražského městského umělce Jana Parkmana s Janem Parkmanem fotografem a velkým obdivovatelem polabské přírody. Na výstavě bude představeno 20 černobílých originálních snímků ve formátu 30×40 cm, které Jan Parkman ze dvou třetin pořídil právě v Polabí. Výstava bude otevřena po tři měsíce od 4. září do 30. listopadu, od úterý do neděle od 9 do 17 hodin. Bude to výzva k zamyšlení nad plynoucím časem, nad míjejícími ročními obdobími, nad proměnami přírody i nás samých, nad poezií i smutkem ubíhajícího života.

     Parkmanovy fotografie podzimní a zimní přírody totiž dokonale vystihují atmosféru snu, poezie času a tajemství ubíhajícího života. Divák má chuť nejen přírodní scenérii z povzdálí pozorovat, ale i pomyslně vstoupit do zachycené krajiny, aby naplno procítil to, co mu obraz v náznacích nabízí.  Protože se jedná o skutečné obrazy ve fotografii. Na snímcích, na nichž autor zachytil polopusté přírodní motivy z polabské nížiny, návštěvník najde scenérie se změtí rákosí, křovin a trav, úctyhodně staré kmeny stromů, jejichž rozpukaná kůra jako by odpovídala na estetickou výzvu geologickéstruktury prvohorních skal,  odlesky zapadajícího slunce v nehybné vodě, let vyplašených kormoránů nebo odraz ladného labutího těla na hladině klidné zátoky. Všechny tyto Parkmanovy fotografie mají společnou atmosféru, kterou bych nazvala magií tajuplného snu.

Ve stopách mistrů černobílé fotografie

     Musím zdůraznit, že právě volba černobílé fotografie je pro Jana Parkmana zcela zásadní, protože právě díky metodě kombinace světla, tmy, šera a pološera se mu daří vytvořit náladu zobrazeného fotografického příběhu. Jan Parkman zůstává černobílé fotografii věrný po celou svou kariéru a o barevné fotografii, o níž soudí, že je jí v dnešním světě až příliš mnoho, ani do budoucnosti neuvažuje. Sám se vyznává, že jde ve stopách svých velkých předchůdců, jako byli František Drtikol nebo Josef Sudek. Ale příroda, se svým tajemným půvabem i bizarními tvary, je jen jednou z oblastí umělcova zájmu. Jan, jemuž bude v září osmdesát let, také často fotografuje ženské akty. Jeho modely nejsou vždy v rozkvětu mládí. Fotografoval i maminky v očekávání miminka nebo ženy v kráse zralého věku, na nichž všech obdivujeladnost křivek a tajuplnost tvarů ženských těl. Zvlášní kapitolu jeho tvorby pak tvoří portréty umělců, herců, spisovatelů, básníků nebo zpěváků, jako např. francouzského spisovatele Dominika Fernandeze, ruských básníků Andreje Vozněsenského a Jevgenije Jevtušenka, nebo písničkáře Bulata Okudžavu, ale i řady českých kulturních osobností, kde se mu nezřídka podařilo vystihnout nejen atmosféru okamžiku setkání, ale i charakter dané osoby. Parkmanovy fotografie zajímavých osobností jsou trvale vystaveny a přístupny veřejnosti v kuloárech Správy majetku odborových svazů kultury, SMOSK, v budově na Senovážném náměstí č. 23. I ony si zaslouží shlédnutí právě pro svoji naprostou autentičnost a nestrojenost.

Snímky, které obešly půl Evropy

     Jan Parkman začal prezentovat své fotografie na veřejnosti a publikovat je v tisku už na střední škole a pokračoval v tom i během studií na pedagogické fakultě UK i po čas dálkového studia na FAMU. První samostatnou výstavu měl v roce 1988 v Náchodě, po níž v následujícím roce přišla pro něj významná výstava v Galerii československých spisovatelů v Praze. V té době pracoval nejprve jako výtvarný redaktor v jednom známém nakladatelství, později jako fotoreportér a redaktor v denním tisku, a ještě později jako profesor teorie fotografie na jedné pražské odborné umělecké škole. Další výstavy se pak jen hrnuly. Pomineme-li všechny ty pražské, např. v galerii Jana Kristoforiho, v galerii Scarabeus, v Pen Clubu nebo v Židovském muzeu, i mimopražské, např. ve výtvarném centru Marc Chagall v Ostravě, v lázeňské galerii v Poděbradech a v mnoha jiných českých městech, uveďme alespoň úspěchy, které sklidil v Belgii, v Chorvatsku, Rakousku, Německu, Norsku, Finsku nebo Švýcarsku. Tento výčet ale není úplný. Zmiňme se ještě o galerii Paris – Prague v jihofrancouzské obci Nant, kde po roce 1989 Jan Parkman několik let vystavoval fotografie pražských motivů. Svými žánrovými snímky tu sklidil takový úspěch, že se mnozí návštěvníci galerie rozhodli jet se do Prahy podívat. Musili si tehdy ale pospíšit, aby ještě zastihli polorozpadlé zdi staroměstských parků, které v té době nějaký zamilovaný kluk nanejvýš počmáral bílou křídou, aby vyznal lásku milované dívce. Už tehdy dával fotograf přednost krajině zimní, zpustlým alejím, opuštěným kaplím, liduprázdnému Karlovu mostu, oprýskaným omítkám starých domů, hladovým kosům na tajícím sněhu a podobným lehce melancholickým motivům. Letos v létě Jan v Nant vystavuje znovu. Věřím, že jeho citově zabarvené přírodní scenérie českých luhů a hájů znovu upoutají pozornost návštěvníků.

Vraťme se ještě k současné výstavě v Poděbradech

     Ta by milovníkům umělecké fotografie rozhodně neměla uniknout. Jan Parkman ji nazval Zasněné krajiny a je to pocta přírodě, která žije svým životem bez zásahu lidské ruky. Tím jeho snímky nejen vzbuzují hluboké dojmy, ale nutí i k zamyšlení nad naším vztahem k přírodě. Nad tím, že příroda ke své existenci člověka vůbec nepotřebuje a že v současné době na mnoha místech už jen přežívá navzdory tomu, jak člověk mění její vzhled a často ji i znetvořuje a zabíjí. Parkmanovy snímky jsou tudíž i výzvou k úctě před přírodou a varováním před bezuzdnou lidskou touhou ji ovládnout. Budiž za to jejich autorovi vzdán dík i hold.

                                                                                                         Jana Boxbergerová

                                                                                   autorka je básnířka, překladatelka a galeristka