Váleční letci z Polabí 1939 - 1945

VILÉM BUFKA
11. 8. 1915 Nymburk – 21. 11. 1967 Praha

Vilém Bufka prožil mládí v nymburské železniční kolonii, kde v letech 1922-1926 absolvoval pětitřídní školu v Komenského ulici. Před válkou sloužil u 82. letky a 5. leteckého pluku v Brně s hodností četař-pilot.

V roce 1939 odešel jako většina podobných do Polska, 29. 7. 1939 pak odplul lodí Chrobry do Boulogne ve Francii. Letecký přeškolovací výcvik prodělal v městě Toulouse a byl přidělen k operační letce na letišti Chamount, kde vykonával funkci pilota bombardéru. Po kapitulaci Francie prchá malým sportovním letounem do Afriky, konkrétně do Alžíru. Další cesta vede přes Oran do Casablanky, odtud se plaví na uhelné lodi do Gibraltaru. Z něj odplouvá lodí Neurálie do Liverpoolu.
Pobyt ve Velké Británii začíná krátkou karanténou v táboře Cholmondeley, pak je odvelen do Cosfordu, posléze do Honningtonu a nakonec do Wrethamu. Je zařazen k 311. československé bombardovací peruti a 16. 12. 1940 uskutečňuje první bojový let.

Jeho osudová válečná chvíle nastala v noci z 22. na 23. června 1941. Po náletu na Brémy byl jejich Wellington KX-T, T 2990 sestřelen německým nočním stíhačem oberleutnantem Princem Egmontem zur Lippe-Weissenfeld s letadlem Messeschmitt Bf 110, který startoval ze základny v Bergenu. Z šestičlenné posádky bombardéru ve složení A. Rozum, J. Hejna, K. Valach, V. Konštacký, L. Smrčka se zachránil pouze 1. pilot Vilém Bufka. Letec dopadl těžce zraněný na pobřeží u holandské obce Niewe Niedrop, měl zlomenou nohu nad kotníkem a několik tržných ran na hlavě i po celém těle. Z posledních sil se „vydrápal“ k okraji pobřeží a ztratil vědomí, z kterého se probral až po dvou dnech v nemocnici. V dalším období následovala téměř čtyřletá Bufkova anabáze po zajateckých táborech, nejdřív v Dulag Luft ve Frankfurtu nad Mohanem, pak zajatecký tábor IXC v Bad Salza, Stalag Luft III. v Saganu a Stalag Luft I. v Barthu. Jako příslušník tehdejšího protektorátu byl kratší čas vězněn i v Petschkově paláci v Praze a byl odsouzen k smrti. Vilém Bufka neztratil přízeň „štěstěny“ při pádu vlastního bombardéru a stejný osud ho potkal i po vyhlášení trestu nejvyššího. Rozsudek nebyl vykonán a on se dožil konce války. V letectvu R.A.F. měl V. Bufka označení W/O 787572.

BEDŘICH KRÁTKORUKÝ
8. 10. 1913 Hořátev – 15. 1. 1943 nezvěstný

Bedřich Krátkoruký se narodil v Hořátvi č. p. 9 u Nymburka. Absolvoval zde základní školu a potom navštěvoval reálné gymnázium v Nymburce, které ukončil maturitní zkouškou. Dále studoval Vojenskou akademii ve Vyškově a stal se výkonným vojenským letcem v Hradci Králové.

Po okupaci našich zemí odešel ilegálně do Polska, později do Francie, konkrétně do Chartres. Byl zařazen do letecké perutě Groupe de Chasse – Armee de L’Air GC III/3, zde měl za spolubojovníka našeho nejúspěšnějšího válečného letce Karla Kuttelwaschera. Když kapitulovala i Francie, odletěl Krátkoruký do Alžíru a odtud odplul lodí přes Casablanku a Gibraltar do Velké Británie. Tady vstoupil jako někdejší výkonný pilot do řad R.A.F. a absolvoval výcvik na britských letounech Hawker a Hurricane. V řadách britské stíhací perutě dislokované na letišti ve Witteringu se od 4. 10. 1940 účastnil bitvy o Británii. Byla to elitní peruť složená pouze z velmi zkušených stíhačů, kteří létali na letounech výše uvedeného typu. Krátkoruký zaznamenal v březnu roku 1941 dva prokazatelné sestřely. 1. 1. 1942 ukončil operační turnus a nastoupil předepsaný odpočinek. Po jeho ukončení je 24. 8. 1942 zařazen k 313. čs. stíhací peruti s hodností poručíka letectva. Zde létá na moderních letounech Supermarine Spitfire, bojuje s letci německé Luftwaffe, doprovází a chrání bombardéry nebo střeží oblast kanálu La Manche.

Jeho osudná chvíle přichází 15. ledna 1943, když doprovází bombardéry nad území Francie. Krátkorukého Spitfire VB, AR 546 se nešťastnou náhodou sráží s dalším strojem Spitfire VB, EP 449, pilotovaným štábním rotmistrem Josefem Bláhou (Selešovice). Bláha zahynul bezprostředně po havárii, když se zřítil do moře. Krátkoruký se s poškozeným letounem pokusil doletět zpět do V. Británie, ale nedaleko jejího pobřeží definitivně skončil v moři. I když byla neprodleně vyslána loď k pilotově záchraně, nebyl nalezen a od tohoto okamžiku byl veden jako nezvěstný. Jeho jméno je vzpomenuto na pamětní desce č. 125, v památníku letců R. A. F. Runnymede. Dále má pamětní vzpomínku na budově Gymnázia v Nymburce a od 11. 5. 2007 i pamětní desku na rodném domě č.p.9 v Hořátvi. Dle počtu prokázaných sestřelů (5) je Bedřich Krátkoruký naším dvacátým čtvrtým nejúspěšnějším válečným stíhačem.

Byl vyznamenán francouzským vyznamenáním Groix de Guerre, třemi československými medailemi Za chrabrost a dvakrát Československým válečným křížem. V letectvu R.A.F. měl Krátkoruký označení F/O, 787 703 (110669).

JOSEF BITTNER
7. 2. 1917 Dobšice-Libněves – 30. 8. 1943

Jako nadaný žák Josef Bittner nejdříve vystudoval gymnázium ve Francii. Po návratu domů začal navštěvovat Vysoké učení technické v Praze, kde dokončil čtyři semestry. V letech 1938-1939 se zúčastnil španělské občanské války, bojoval na straně republikánů jako dobrovolník pozemního vojska. Po kapitulaci republikánů přešel ilegálně do Francie, tady získal díky přátelům zaměstnání na československém zastupitelském úřadě.

Po další kapitulaci, tentokrát Francie, odjíždí pracovat na naše velvyslanectví do Velké Británie. Z tohoto místa si posléze podává přihlášku k letectvu a je přijat k výcviku. Pilotní školu absolvoval v Babbacombe Down. Po složení pilotních zkoušek je zařazen k 311. československé bombardovací peruti.

Jeho život se osudově naplnil 30. 8. 1943, kdy jako II. pilot vzlétl k cvičnému letu strojem Liberátor GR. Mk. V BZ 785 (L) pod vedením kapitána E. Palichleba. Poblíž letiště Beaulieu Liberátor havaroval a z osádky zahynuli čtyři piloti: E. Palichleb, J. Fišera, J. Bittner, E. Szeliga, radiotelegrafista – střelec Z. Řezáč a Th. Schwarz.
3. 9. 1943 byli Palichleb, Fišera, Bittner, Řezáč a Schwarz pohřbeni v Brookwoodu, v hrobech č. C – 28/1-5, Szeliga pak na hřbitově Lansdown v Bathu v hrabství Somerset. Z trosek Liberátoru se zachránil pouze M. Grygar, který byl společně se svou sedačkou vymrštěn do lesnatého porostu a zůstal zcela nezraněn. Z osádky ještě přežil radar – operátor M. Vild, jemuž Palichleb povolil, že se nemusí cvičného letu zúčastnit. Vild byl vášnivý houbař a vymohl si dvě hodiny času na svou oblíbenou zábavu.

Josef Bittner dosáhl in memoriam hodnosti podplukovníka a jeho jméno je uvedeno na pomníku obětem 1. a 2. světové války v Dobšicích. V letectvu R.A.F. měl Bittner označení Sgt, 787 427.

JOSEF KOŠNAR
3. 9. 1916 Pečky – 5. 6. 1940 Francie

Josef Košnar se původně vyučil strojním zámečníkem, v roce 1937 uspěl v konkurzu zaměřeném na piloty turistických letadel. Jako mnoho dalších odbojářů utíká v roce 1939 do Polska a dále do Francie. Tady absolvoval výcvik k zařazení do funkce operační pilot-stíhač. Potom je zařazen na vlastní žádost k jednotce III/7 v hodnosti Caporal – chief.

Dne 5. 6. 1940 se zúčastnil úkolového letu na frontu v prostoru Amiens, z kterého se nevrátil. Dodatečně bylo zjištěno, že zahynul při leteckém souboji s nepřítelem, jeho letoun Morane 406 viděli svědci padat v plamenech k zemi. Po válce došlo k exhumování Košnarových ostatků a ty pak byly přeneseny na vojenský hřbitov v Arrasu do hrobu č. 175.

V roce 1947 obdržel letec in memoriam Československý válečný kříž 1939 a byl povýšen do hodnosti štábní rotmistr letectva. Josef Košnar má v Pečkách pamětní desku na rodném domě a podle něho je rovněž pojmenována jedna z místních ulic.

JAROSLAV LOUDA
16. 3. 1919 Nymburk – 25. 3. 1944 Boscombe

Odbojářem se stal už na francouzském území, kde působil v letectvu jako mechanik. Po příchodu do Velké Británie je přidělen opět k letectvu, k 310. československé stíhací peruti, do jejího opravárenského a údržbového odboru. V tomto postavení dostal infekční zápal plic, kterému podlehl 25. 3. 1944 v nemocnici v Boscombe.

Loudovy ostatky byly uloženy na československém oddělení vojenského hřbitova v Brookwoodu pod označením hrob č. 44.

ŠTĚPÁN PETRÁŠEK
18. 4. 1917 Velenice – 4. 12. 1944 Tain

Štěpán Petrášek působil jako pilot u 311. československé bombardovací perutě. 16. 8. 1942 se jako druhý pilot účastnil náletu na ponorku, při kterém došlo k jejímu poškození a zničení. Jeho osud se naplnil 4. 12. 1944, ten den startoval k cvičnému letu s Liberátorem „O“, FL 981. Letoun nestačil nabrat potřebnou výšku a za letištěm se zřítil. Letecký benzín v nádržích tohoto stroje dokonal dílo zkázy. Spolu s Petráškem zahynuli F. Benedikt, F. Havránek, W. Hnilička, J. Kulhavý, J. Šebestík a E. Zbroj.
Petráškovy ostatky byly uloženy do země hřbitova St. Duthus v Tainu. V letectvu R.A.F. měl označení W/O, č.787 438.

JAN KURKA
26. 6. 1914 Písková Lhota – 30. 9. 1940 Manholm

Jan Kurka působil aktivně v odboji už ve Francii, sloužil v Istres a Chatearaux. Po příchodu do Velké Británie byl zařazen k 6. operační výcvikové jednotce (OTU). Zahynul při cvičném letu, jeho stroj se zřítil u města Manholm (Northampton). Kurkovy ostatky byly uloženy na hřbitově St. Matthew, Sutton Bridge, Lincoln, 0 – 55.

Jméno letce nalezneme též na pomníku padlých v Pískové Lhotě. V letectvu R.A.F. měl označení Sgt, 787 661.

VÁCLAV ŠŤASTNÝ
25. 1. 1915 Kovanice – 17. 3. 1987 Plzeň

Václav Šťasný se narodil v Kovanicích č. p. 50 u Nymburka. Při vojenské službě v Hradci Králové získal odborné zaměření zbrojíř-mechanik.

V srpnu 1939 míří ilegálně do Polska a dále lodí do Francie. Po jejím obsazení odjíždí do Velké Británie. Tady je nejdříve zařazen k 310. československé stíhací peruti, později k 311. československé bombardovací peruti. V obou leteckých uskupeních působí jako zbrojíř. Po válce žije v Plzni, kde i umírá. V letectvu R.A.F. měl Šťastný označení F/Sgt, 787 030.

MILOSLAV VEJVODA
14. 2. 1902 Velim – 27. 1. 1980 Poříčany

Miloslav Vejvoda nejdříve absolvoval 3 třídy školní měšťanky a pak se v letech 1616-1920 vyučil strojním zámečníkem u firmy J. Suchý, Pečky. Základní vojenskou službu vykonal v letech 1922-1924, do civilu odešel v hodnosti četaře. Od roku 1930 do roku 1939 působil pracovně v Bulharsku, ve své výuční profesi.

První odbojové období prožívá v červnu 1940, kdy má v osobních dokladech uveden pobyt ve spojeneckých zemích. Od 29. 6. 1940 do 5. 5. 1945 byl příslušníkem československé zahraniční armády na západě. Ve Velké Británii je včleněn do 310. československé stíhací perutě v profesi mechanik.

Po demobilizaci v září 1945 přechází do zaměstnání u ČSD, nejdříve je pracovníkem výtopny na Masarykově nádraží v Praze. Umírá v roce 1980, v bydlišti Poříčany č. p. 47, jeho urna je uložena v hrobce na hřbitově v Tismicích.

Vejvoda obdržel několik odbojových vyznamenání, naposledy v roce 1946 československou medaili Za chrabrost. V současnosti mu zůstává hodnost majora naší armády. V letectvu R.A.F. měl označení Cpl, 788 047.

ANTONÍN JÍROVEC
1908 Poděbrady – 14. 12. 1972 Praha

20. 11. 1939 se Antonín Jírovec vydal na Slovensko, odkud chtěl ilegálně přejít do Maďarska. První přechod hranice se nevydařil, skončil ve vězení v Rožňavě. Po propuštění byl eskortován na slovenské hranice, odtud se mu další útěk do Maďarska podařil. Za pomoci francouzského konzulátu odjíždí do Jugoslávie, v Bělehradu je ubytován v tamějším Českém domě. Konzulát pomáhá i na této půdě, Jírovec odjíždí do Sýrie jako francouzský dělník. Postupně navštěvuje Soluň, Istanbul, Bejrút a dále míří lodí Champilion do Marseille. Potom je dopraven do Agde, kde je přijat do československého vojska.

Dne 15. 4. 1940 je odvelen na francouzské letiště v Bordeaux jako mechanik. V období 18. až 20. 6. 1940 je přepraven do Velké Británie, do Falmouth, vlakem pak odjíždí do Liverpoolu, Gloucestru a Duxfordu. 12. 7. 1940 je zařazen k 310. československé stíhací peruti a působí tu v hodnosti AC2 – vojín a ve funkci Fitter II E – mechanik.
Jírovec obdržel v roce 1946 československou medaili Za chrabrost a v roce 1947 Československý válečný kříž 1939.

FRANTIŠEK VRŠŤALA
23. 10. 1903 Dymokury – 5. 11. 1965 Dymokury

František Vršťala vstoupil k 310. československé stíhací peruti 12. 7. 1940. V té době měl hodnost Cpl – četař a funkci Fitter I – mechanik. Mechanikem u výše zmíněné peruti byl až do 8. 5. 1945. Po roce 1948 byl vězněn, zbývající část života prožil v rodných Dymokurech, kde je také pohřben. Vršťalův syn žil v USA, po jeho předčasné smrti byla urna s popelem rovněž uložena na hřbitov v Dymokurech. V naší armádě je in memoriam povýšen do hodnosti majora. V letectví R.A.F. je Vršťala zanesen pod označením Sgt, 787 001.

ZBYNĚK ROUŠAR
1. 4. 1908 Panenský Týnec (Louny) – 21. 4. 1979 Poděbrady

Rodina Roušarova žila před 2. světovou válkou a během ní v Poděbradech. Zbyněk Roušar odešel v roce 1939 ilegálně do Polska a tam vstoupil 29. 8. 1939 do polského letectva se základnou v Deblinu. Po porážce Polska přechází do sousedního SSSR, kde je hned od začátku pobytu internován – vězněn. Později je mu umožněno opustit zem a 17. 3. 1940 odplouvá z Oděsy. S mezipřistáním v Istanbulu míří do Francie. Později přichází kapitulace i tohoto státu a Roušar odchází do Velké Británie.

Jako odbojář je zařazen k 311. československé bombardovací peruti do funkce navigátora. V květnu 1944 lze Roušara vystopovat v řadách odbojářů FAFL (Svobodní Francouzi), působí u letky Eskadrille Arras v Point Noire, na pobřeží západní Afriky. Za jeho účast na odboji byla potrestána vězněním jeho rodina: otec Václav (1873), matka Anna (1886) a sestra Svatava (1910).

Po ukončení 2. světové války žil v Poděbradech a tady také zemřel. V naší armádě je in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka. V letectvu R.A.F. je Roušar zanesen pod označením P/O, 82630.

RUDOLF JELÍNEK
9. 4. 1915 Lomnice nad Popelkou – 13. 10. 1942
Rudolf Jelínek žil v období před 2. světovou válkou v Nymburce-Zálabí.Zahynul při havárii letounu Wellington KX-V, Z8854, jednalo se o noční cvičný let nad letištěm Broughton. V posádce letadla zastával funkci palubního střelce. Mimo Jelínka dále zahynuli čs. letci F. Fanta, J. Hrala, M. Mucha, B. Obešil a E. Türkel. Ostatky Rudolfa Jelínka byly uloženy na hřbitově St. Paul, Scropton, Derbyshire, hrob č.105.
V análech naší armády je veden in memoriam v hodnosti podplukovníka.
Jeho jméno je též uvedeno na pomníku 1. a 2. odboje v Nymburce, umístěném v Parku hrdinů, proti evangelickému kostelu.

VÁCLAV (HARRY) JELÍNEK
21. 3.1913 Praha – 13. 10. 1942
V letectvu R.A.F. je zanesen pod označením , F/Lt, 85396 , 5 AOS a sloužil jako navigátor u 311. perutě. Václav Jelínek zahynul při cvičném letu v letounu Anson DG787, který se rozbil o skálu u Galloway v hrabství Wington ve Skotsku.

JAROSLAV ČERMÁK

27. 4. 1917 Nymburk – 4. 6. 1943 Tauton

Jaroslav Čermák prožil mládí v Nymburce v železniční kolonii. V roce 1938 byl vyřazen z Prostějova jako důstojník letectva v záloze. 21. 8. 1939 Čermák opouští rodinu a míří z Prahy do Beskyd, kde hledá kontakt k přechodu moravsko – polské hranice. O tři dny později hranici překračuje ve skupině 6 osob, dva členové skupiny jsou při přechodu zastřeleni.

Do řad zahraničních odbojářů se Čermák hlásí v Krakově a je přijat do polského letectva. Je účastníkem prvních dnů války, obrana Polska trvá pouze 18 dnů. Shodou okolností se v době ukončení bojů nalézá na území obsazeném Rudou armádou. Čtyři měsíce pak žije ve Lvově bez finančních prostředků a v chaosu. V Sovětském svazu se hlásí do formovaných řad československého odboje a zažívá všechny peripetie života v místním prostředí. Jeho situace se mění až po pádu Francie, kdy českoslovenští letci začínají odjíždět ze Sovětského svazu do Velké Británie. Čermák odjíždí do Turecka, kde je britským diplomatem přijat do řad R. A. F. Potom pluje lodí do Egypta, je svědkem útoku italské ponorky a bombardování, vyloďuje se v Port Saidu. Kratší dobu působí v Ismailii, na britské vojenské základně.

Z Egypta se vydává na strastiplnou cestu směrem do Velké Británie, nejdříve však do Indie. Potom se naloďuje na loď Narkunda, plavidlo obeplouvá Afriku, proplouvá Atlantikem a v listopadu 1940 zakotvuje v cíli celé cesty. Po příjezdu je Čermák zařazen k 313. československé stíhací peruti. V dalším období prodělává tvrdý výcvik a ještě tvrdší souboje s německými stíhači a osádkami nepřátelských bombardérů.

Životní pouť Jaroslava Čermáka končila dne 4. 6. 1943, kdy zahynul při letecké nehodě poblíž nádraží u města Tauton (Somerset). Jeho ostatky byly 8. 6. 1943 uloženy do hrobu č. 8346 na hřbitově St. Marys Cemetery Tauton. V letectvu R. A. F. měl Čermák označení F/O 61546.

FRANTIŠEK MLEJNECKÝ
10. 12. 1918 Rožďalovice-Zámostí – 26. 6. 2008 Norwich

Obecnou a měšťanskou školu absolvoval František Mlejnecký v místě rodiště, kde rovněž od dětských let cvičil v Sokole. Letecký pilotní výcvik prodělal ve škole leteckého dorostu v Prostějově a jako dále sloužící poddůstojník-pilot byl přidělen k stíhacímu pluku v Hradci Králové.

Po okupaci českých zemí Německem odešel ilegálně do Polska a posléze do Francie. Po přeškolení na letecké základně v Chartres působil u jednotky Groupe de Chasse II/10, kde létal na strojích Bloch 152. Následovalo přeložení ke Groupe de Chasse I/6, zde létal na Moranech 406. Ve Francii ještě bojoval u stíhacích skupin GC II/10 a II/6, po její okupaci byl evakuován přes severní Afriku do Velké Británie.

Ve Velké Británii prošel dalším přeškolením, v říjnu 1940 byl převelen k 85. peruti a ještě tentýž měsíc k 310. československé stíhací peruti. Zde ještě stihl účast v závěrečné fázi bitvy o Británii a absolvoval výpady nad okupovanou Evropu. V lednu 1943 dosáhl předepsaný počet nalétaných hodin a potom létal jako ferry, to je pilot přepravující letadla k bojovým útvarům. K válečné činnosti se vrátil v červenci 1943, nejdříve v řadách 313. československé stíhací perutě, o něco později 312. perutě. Vynikl při účasti na invazi do Francie, a to zvláště v období mezi 7. a 17. 6. 1944. Při bombardování železničních cílů v Normandii prováděl až neuvěřitelně přesné zásahy. V říjnu 1944 ukončil opět turnus plánovaných nalétaných hodin a znovu přepravoval letadla k bojovým jednotkám. V květnu 1945 se vrátil do vlasti v řadách 313. československé stíhací perutě se strojem Spitfire.

Po válce letectví neopustil, ale pracoval pouze v jeho civilní části. V roce 1947 byl pak vybrán pro dálkový propagační let československých letadel. Jednalo se o nové stroje Sokol M1 a trasa vedla z Prahy do Kapského Města a zpět. Dva letouny vyletěly 1. 4. 1947, 28. 5. 1947 na Ruzyni přistál pouze jeden, vedený Františkem Mlejneckým.

V roce 1948 Mlejnecký opustil republiku a nový domov našel ve Velké Británii. Zde opět působil v letectvu a definitivně skončil s létáním 28. 10. 1968. I v důchodu byl aktivní, do pozdního věku rád sportoval. Po roce 1989 několikrát navštívil republiku a rodné Rožďalovice. Dosáhl hodnosti plukovníka letectva v záloze, jako letec R. A. F. měl označení F/O RAF 787503.

FRANTIŠEK PETRTÝL
24. 1. 1912 Chleby – ?

První strojnickou zručnost získal v rodných Chlebech, kde se vyučil u místní firmy František Kubíček č. p. 98. František Kubíček vyráběl zemědělské stroje, například řezačky sena nebo odstředivky mléka. Petrtýl po vyučení zamířil k leteckému pluku do Hradce Králové, kde působil do okupace ve funkci leteckého mechanika.
O jeho odchodu ze země a odbojové činnosti mnoho nevíme, ve Velké Británii byl zařazen jako vojín nováček a letecký mechanik. Podle svědectví sloužil u leteckého pluku v Hradci Králové i po 2. světové válce, jeho další osud je však neznámý.

JOSEF JAŠKE
30. 1. 1913 Nymburk – 20. 6. 2001 Oxford

Josef Jaške pocházel z rodiny ruského legionáře. Po dokončení místní reálky čerpal první vojenské zkušenosti na Dělnické záložní důstojnické škole v Josefově, později pokračoval ve studiu na Vojenské akademii v Hranicích. Od mládí sportoval. Svůj osud a celoživotní lásku nakonec věnoval letectvu, výcvik pilota absolvoval v leteckých akademiích se sídly v Prostějově a Chebu. Po vyřazení v hodnosti poručíka působil krátce jako instruktor v Prostějově, potom zastával funkci velitele letecké pohraniční hlídky v Liberci v hodnosti nadporučíka.

V okupovaném Československu nehodlal zůstat, emigroval do Polska a později do Francie. Zde byl 1. 12. 1939 včleněn do stíhací letky Groupe de Chasse II/5 jako operační pilot. Ve Francii sestřelil nacistický letoun a musel dvakrát nouzově přistávat. Po obsazení země našel Jaške útočiště ve Velké Británii. V srpnu 1940 vstupuje do jednotek R. A. F., konkrétně k 312. československé stíhací peruti: v říjnu stejného roku sestřelil druhý nepřátelský letoun. Jaškeho bojové a morální vlastnosti byly v roce 1941 oceněny jmenováním do funkce velitele letky 313. perutě, později byl také přidělen k velitelství stíhacího letectva R. A. F. Konec letcovy válečné kariéry nastal 26. 11. 1942, jeho letoun se poblíž Cardiffu zřítil do moře a on sám byl zachráněn zvláštní shodou okolností. Dalších 6 měsíců pak strávil v nemocnici ve městě St. Athan. Po rekonvalescenci působil jako asistent leteckého přidělence R. A. F. v Kanadě a v roce 1945 prodělal kurs na válečné škole v USA.

Po návratu do Československa studoval na vysoké válečné škole, v roce 1946 byl povýšen do hodnosti podplukovníka generálního štábu a jmenován náčelníkem štábu v oblasti Bratislavy. Dne 2. 2. 1948 byl z letectva propuštěn a zařazen do zálohy. Stejného roku Jaške poznal, že pro lidi jeho typu není v republice místa, a ilegálně emigroval do zahraničí s působištěm ve Velké Británii. Prchal přes Dunaj do Rakouska a v rodné zemi musel zanechat u babičky ani ne půlroční dceru Dagmar. Celá rodina se kompletně sešla až v roce 1963, a to jen díky úsilí anglické královské rodiny.

V emigraci Josef Jaške nejdříve pracoval v továrně a procházel důkladnou bezpečnostní prověrkou, teprve potom byl opět zařazen do R. A. F. Znova působí jako stíhací pilot i v Africe, velí navigační škole, pracuje v radarové kontrole, dělá styčného důstojníka u francouzského letectva, končí na radarové kontrole v Gibraltaru. Do zaslouženého důchodu odchází 31. 5. 1968.

Zemřel 20. 6. 2001 a 28. 10. 2001 byl jeho popel uložen na čestném československém pohřebišti v Brookwoodu. Před smrtí ještě stačil navštívit rodnou zem a Nymburk. V roce 1992 bylo Josefu Jaškemu uděleno čestné občanství města Nymburka a v roce 2003 mu byla na rodném domě v Masarykově ulici č. p. 883 odhalena pamětní deska.

KAREL KOSINA
17. 7. 1915 Pečky – 16. 11. 1973

První zprávu o odbojové činnosti Karla Kosiny v letectvu máme z Francie. Byl zařazen k stíhacím letcům do jednotky Groupe de Chasse v době od 8. 3. 1940 do 17. 6. 1940. Další tři dny pak létal v jednotce Groupe de Casse I/6 a po kapitulaci Francie odplul lodí do Velké Británie. Zde byl odvelen do R. A. F. pod označením F/Lt 787 539 (112 734). Začal létat u 310. československé stíhací perutě (do 15. 9. 1940), pokračoval krátce u 312. československé stíhací perutě (do 24. 9. 1940) a opět se vrátil k 310. peruti (do 13. 12. 1940). Poslední známou jednotkou, kde se pohyboval, je útvar č. 19, létal zde do 10. 8. 1941.

Další zprávy o Kosinově odbojové činnosti nebo o jeho dalším životě nemáme. Víme jen, že zemřel v roce 1973 ve Velké Británii.

MILOSLAV STYBLÍK
10. 6. 1914 Rožďalovice – 23. 11. 1943 (nezvěstný)

Po absolvování obecné měšťanské školy se vyučil obchodním příručím u firmy A. V. Tichý a přitom zajížděl i do učňovské školy v Jičíně. V březnu 1936 byl ve stejném městě odveden k dvouleté základní vojenské službě. Zažádal o zařazení k letectvu, a protože na jeho zdravotním stavu nebyly shledány žádné závady, uspěl. 1. 10. 1936 narukoval k leteckému pluku č. 4 v Josefově, aby zde absolvoval základní vojenský výcvik. Od ledna 1937 prodělal výcvik na různých typech našich letounů, v červenci 1938 byl jmenován pilotem letectva. Po ukončení vojenské služby pokračoval v další činné službě. 1. 3. 1939 je jmenován polním pilotem letcem a povýšen na četaře.
Okupace našich zemí ho zastihla na letišti Křižanov, následovala dovolená a demobilizace k 30. 4. 1939. Současně se začal připravovat na ilegální odchod za hranice. Polskou hranici pak překročil 8. 7. 1939 v prostoru Frýdku. Další cesta vedla do tábora v Malých Bronovicích, kde se předběžně upsal do služby v cizinecké legii. Polsko následně opustil naloděn na plavidle Chrobry, na francouzském území byl odeslán do Paříže a krátce zařazen do cizinecké legie. Po vypuknutí 2. světové války je ze závazku k cizinecké legii vyvázán a vstupuje do řad francouzského letectva. V dubnu byl odvelen na frontu k bojové jednotce Groupe de Bombardement II/32, kde se zúčastnil náletů na útočící německá vojska. Po pádu Francie odlétá z letiště Carcassone do Alžírska, přesunuje se do Casablanky a odtud odjíždí lodí Gib-el Dersa přes Gibraltar do britského Liverpoolu.

Další cesta vedla na leteckou základu v Cosfordu, tady byl 25. 7. 1940 přijat do R. A. F. Posléze je odvelen do Honingtonu k formující se 311. československé bombardovací peruti. První bojový let na stroji Wellington vykonal Styblík v březnu 1941 při náletu na Brest. Při dalších náletech byl i raněn, nejhorší chvíle zažil při náletu na Hamburk. Letadlo se zpět vracelo bez zniče-ného rádiového a navigačního systému. Do dubna 1942 provedl Styblík 41 bojových letů, potom nastoupil povinný odpočinek a létal pouze udržovací lety.

29. 11. 1942 se vrátil do řad 311. československé bombardovací perutě pod velením Coastal Command, vykonával hlídkové lety nad Biskajským zálivem a Severním mořem. V březnu 1943 zaznamenal válečný úspěch, jeho letoun zaútočil na ponorku a podílel se na jejím zničení. Koncem července 1943 splnil Styblík druhý turnus operačních hodin a v září byl vyslán k přeškolení na čtyřmotorové bombardovací letouny B – 24 Liberátor.

V září 1943 se hlásí k 111. operační výcvikové jednotce (111. OTU) působící na letišti Oaks Field ve městě Massan, na ostrově New Providence v Bahamském souostroví. Odtud startuje 23. 11. 1943 na noční navigační let s letounem B-25 Mitchell MK II. společně s posádkou tvořenou ještě P. Brdským, P. Fuchsem, R. Krupicou, J. Šimandlem a H. Tomkem. Co se s letounem stalo, už se patrně nikdo nedozví, 8. 7. 1944 byli všichni prohlášeni za mrtvé.

Styblík získal řadu ocenění už za své bojové činy, posléze byl oceňován i in memoriam. V letectvu R. A. F. měl Miloslav Styblík označení W/0-787495.

FRANTIŠEK NOVÁK
26. 8. 1902 Sokoleč – 27. 4. 1940 Paříž

František Novák vstoupil do armády a působil nejdříve jako poddůstojník u pěchoty. Někdy kolem roku 1925 požádal o přeložení k letectvu a v jeho řadách uspěl tak, že v roce 1930 už působil jako instruktor ve škole pro stíhací letce v Chebu.

Od roku 1931 cvičil Novák v Chebu akrobacii. O rok později, na leteckém dnu v Praze, už své umění předvádí v tříčlenné nebo pětičlenné akrobatické skupině. V roce 1934 Novák absolvoval závody v letecké akrobacii v Paříži, skončil čtvrtý. Následující rok soutěžil v Portugalsku, zvítězil a dostal portugalský rytířský kříž. Při návratu ještě uskutečnil exhibiční vystoupení ve Španělsku. Dostalo se mu ocenění i od armády, byl povýšen na poručíka a přeložen do Prahy k 1. leteckému pluku jako šéfpilot. V roce 1936 se uskutečnily letecké závody u příležitosti olympijských her v Berlíně, na letišti Raugsdorf se soutěžilo na německých letadlech a Novák skončil třetí. Závody sledovali němečtí generálové Udet a Göring. Letecký den v Praze uskutečněný téhož roku už sledovalo 400 000 diváků. V poslední třetině roku ještě Novák zavítal do SSSR, kde naši letci předváděli leteckou akrobacii.

Nejúspěšnější období československé letecké akrobacie nastalo v roce 1937 při mezinárodních leteckých závodech v Curychu. Zde naši letci dosáhli řady úspěchů, v akrobacii byl Novák nejlepší, v skupinové akrobacii s Novákem jsme byli rovněž první. Při tomto vystoupení měl Novák poprvé velké problémy s žaludkem.

Republiku opouští v červenci 1939 ve společnosti spisovatele Františka Langra. Jedou do Ostravy, dále nákladním vlakem do Polska, tady Novák vstupuje do cizinecké legie a odjíždí lodí do Francie. Zde jsou stíhací piloti odesláni do Chartres k přecvičení a potom se stávají součástí francouzského letectva.

Díky svým akrobatickým úspěchům se Novák ujal vedení skupiny československých letců, poddůstojníkům velel Josef Hubáček. V tomto období se musel Novák podrobit operaci žaludečních vředů. Přes varování lékařů nedlouho po operaci opět létá, zdravotní problémy vrcholí vnitřním krvácením. Neprodleně byl reoperován v americké vojenské nemocnici v Paříži-Neuilly, přesto za 3 dny 27. 4. 1940 umírá. V roce 1963 jsou letcovy ostatky převezeny do La Targette, což je československý válečný hřbitov u Arrasu.

In memoriam byl Fr. Novák povýšen do hodnosti majora.

OLDŘICH FILIP
10. 2. 1916 Nymburk – 10. 4. 1969

Oldřich Filip byl ve Velké Británii zařazen k 311. československé bombardovací peruti, v posádce letadla vykonával funkci navigátora.

Další informaci k jeho osobě máme až z poválečné doby. V roce 1949 se podílel na útěku pilotů a navigátorů R. A. F. z Česko-Slovenska do Velké Británie. Ilegálního odchodu z republiky se zúčastnili příslušníci rodin Jaroslava Nýče, Jaroslava Muziky, Oldřicha Filipa a Miroslava Laštovky. Útěk zahájil pilot Nýč, který z pardubického letiště odstartoval s letounem Siebel-204, aby přistál na malém sportovním letišti ve Vysokově u Náchoda. Tam nastoupili domluvení pasažéři zamýšleného letu a jejich vydařený útěk skončil přistáním na letišti Manston ve Velké Británii.

V našem letectvu byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka.Filip měl v letectvu R. A. F. označení F/Lt 102529.

ZDENĚK SICHROVSKÝ
12. 7. 1918 Zvěřínek – 10. 5. 1994

Zdeněk Sichrovský se po příchodu do Velké Británie přihlásil k československému letectvu a po přeškolení byl zařazen k 311. československé bombardovací peruti.

Poslední část své vojenské anabáze působil v posádce Jindřicha Svobody, kapitána a velitele letounu Wellington KX-J, T 2971. Sichrovský létal v této posádce jako druhý pilot.

17. 1. 1942 zmíněný stroj vyletěl bombardovat silně chráněné přístavní německé město Brémy. Protiletecká obrana poškodila pravý motor Wellingtonu a střelbou byl raněn i velitel Svoboda. Přesto posádka absolvovala celý nálet a doufala v návrat do Velké Británie. Pro velkou ztrátu krve musel Svoboda předat pilotáž Sichrovskému. Během zpátečního letu byl stroj znovu napaden, havaroval na nizozemské půdě a nakonec shořel. V troskách zahynuli těžce zraněný Svoboda, J. Brož a R. Mašek. Další členové posádky Z. Sichrovský, K. Batelka a J. Šnajdr byli po léčení v zajetí předáni do koncentračního tábora, odkud se vrátili až po osvobození.

Náš rodák ze Zvěřínka po válce zůstal ve Velké Británii a tam také v roce 1994 zemřel. Není bez zajímavosti, že letec měl bratra-dvojče, který ve Velké Británii působil za války u 310. československé stíhací perutě.

V naší armádě získal in memoriam hodnost plukovníka. Sichrovský byl v letectvu R.A.F. veden pod označením W/O,787 331.

VÁCLAV KORDA
4. 3. 1907 Poděbrady – 28. 2. 1996 New York

Václav Korda se věnoval letectví již před 2. světovou válkou, létal například jako civilní pilot na trati Praha – Paříž. K nastupujícímu fašismu se stavěl jednoznačně, chtěl proti němu bojovat. Ilegálně z republiky prchá koncem června 1939, doprovázejí ho kolegové Selucký, Malovec a Malý. Cesta útěku vede do Polska, zde několikrát mění místo pobytu, až nakonec odjíždí z Gdyně lodí Castelkolm do Francie. Od října 1939 je Korda zařazen do střediska letců bombardérů, nejdříve v Pau, pak Chateauroux, později Tarbes. K jeho bojovému nasazení však nedošlo, Francie kapitulovala. S dalšími letci tak odjíždí z Tarbes do Bordeau a 22. 6. odplouvá lodí ,,Ary Schefer´´ do V. Británie.

Nejdříve působí ve sběrném táboře ve Warringtonu, posléze je přidělen k 311. československé bombardovací peruti, letce „B“, díky vlastním zkušenostem zastává místo instruktora. 10. 9. 1940 se Korda zúčastnil prvního náletu 311. peruti, která směrovala na Brusel. Podle vlastních slov zde zažil poprvé pocit ohromujícího strachu, když se jeho letoun zmítal v protiletecké palbě.

Od prvního náletu do 5. 8. 1941 odlétal Korda 41 operačních letů a v březnu 1941 se stal důstojníkem. V roce 1941 mu byl udělen čtyřikrát Československý válečný kříž a anglické vyznamenání D. F. C. (Distinguished Flying Cross). Mimo jiné útočil na německé lodě „Prinz Eugen“ a „Castelhome“. Protože má nalétáno 200 operačních hodin, následuje nucený odpočinek.

Od listopadu 1941 působí jako velitel skupiny letců vybraných pro službu na velitelství Ferry Command, které zajišťovalo přepravu nových letounů z USA do Velké Británie. Korda se v této záležitosti stává prvním československým pilotem, který přeletěl Atlantský oceán, společně s telegrafistou Liškou pak letí přes oceán ještě pětkrát.
V říjnu 1942 se vrací k 311. československé bombardovací peruti, které nově podléhá Coastal Command. V další době absolvoval 25 hlídkových letů nad mořem, při kterých jeho letoun potopil jednu ponorku. Jako uznávaný pilot testuje nové letouny Liberátor a stává se velitelem jejich letky. V prosinci 1943 je Korda převelen k Transport Command, která zajišťuje dopravu osob, nákladů a zásobování jednotek. Zde létá až do konce 2. světové války.

Do Československa se vrátil 14. 6. 1945 a hned se začal zajímat o obnovu dopravního letectva. Posléze je jmenován provozním ředitelem ČSA a v tomto postavení uplatňuje své bohaté zkušenosti pilotní i využívá osobní kontakty v zahraničí. V roce 1947, po rozpuštění vedení ČSA, odchází do USA. Tady pracuje nejdříve jako dělník, u letecké společnosti SABENA (Belgie), dále pracuje 2 roky na úseku příjmu leteckých zavazadel, až se vypracuje na koordinátora všech složek, které zajišťují odbavení belgických letadel. Další zaměstnání nachází u firmy Allied Aviacion company, jejíž dva tisíce zaměstnanců zajišťovalo pozemní servis pro letecké společnosti. Působil na letišti Idlewild, které bylo od roku 1963 přejmenováno na letiště J. F. Kennedyho. V roce 1977 odchází do důchodu z funkce viceprezidenta společnosti A. A. S. I. C. a žije v městečku Amityville. Ve válečném letectvu R. A. F. měl Václav Korda označení sgt. 787222, jako důstojník – 62653.

Do Československa a rodných Poděbrad se poprvé vrátil 19. 3. 1990.

VÁCLAV PROKEŠ
29. 6. 1916 Straky – 9. 8. 1994 Praha

Václav Prokeš absolvoval obecnou školu ve svém rodišti, měšťanku pak v nedalekém Nymburce. Následně se vyučil u firmy Pospíšil ve Všejanech strojním zámečníkem. Protože byl šikovný učeň a bystrý žák, pokračoval studiem tehdejší průmyslové školy oboru RERO a v té době začal obdivovat letectví. Vojenskou službu nastoupil v roce 1936 u 1. leteckého pluku v Praze, později ho přemístili do Brna k 5. pluku, který měl lehké bombardovací letouny. Zde sloužil až do rozpuštění naší armády v roce 1939.
Ještě v roce 1939 odešel ilegálně do Polska, kde se podle kusých zpráv zakládal československý zahraniční odboj. V srpnu 1939 je Prokeš společně se skupinou našich letců přijat do polského letectva a zařazen do funkce mechanika na letiště Demblin. Po okupaci Polska míří s dalšími letci do SSSR, odtud je pak odvelen v červnu 1940 do Francie. Na cestě do této země, v Turecku, byla oznámena kapitulace Francie a cíl cesty se tím měnil na Velkou Británii. K jejím břehům připlouvá v říjnu 1940, svou profesí předurčen k službě v letectvu a po přeškolení přidělen k 311. československé bombardovací peruti. Do poloviny roku 1943 vykonával funkci leteckého palubního technika, později i pilota a nalétal přes 780 operačních hodin. Současně také pracoval jako instruktor technického výcviku palubních techniků.

Do vlasti se Prokeš vrátil v srpnu 1945 s 311. československou bombardovací perutí, ze které byl vytvořen letecký dopravní pluk. U něj zůstal ve funkci důstojníka z povolání, vykonával leteckou službu a vedl výcvik palubních techniků. Působil zde až do května 1950, tehdy byl z armády propuštěn. Po této události zůstal určitý čas bez zaměstnání, národní podniky se obávaly zaměstnat západní odbojáře. Až za pomoci přítele získal práci u podniku Autorenova, opravoval zde autopříslušenství a letecké přístroje. Časem se specializoval na opravu hydraulických zařízení letadel a jako nepostradatelný odborník konečně získal stálé zaměstnání. V roce 1954 převzal výše zmíněný podnik větší soupeř, zvaný Letecké opravny Malešice, a v novém závodě pracoval Prokeš v dělnické profesi. Až v roce 1965 byl soudně rehabilitován za ústrky padesátých let. Poté byl zaměstnán ve vývojovém oddělení nových leteckých motorů. Do důchodu odešel v roce 1971.

Za svou účast v odboji získal několik ocenění, třikrát obdržel Československý válečný kříž 1939, dvakrát československou medaili Za chrabrost, Československou medaili 1. třídy, Polský válečný kříž a další spojenecká vyznamenání.

V jednotkách R.A.F. byl veden jako F/Sgt, 788 056, FITTER II E, FLIGHT ENGINEER.

VLADIMÍR HERČÍK
17. 7. 1917 Činěves – 10. 6. 1989

Důležitým vkladem do života byla pro Vladimíra Herčíka evangelická víra vštěpovaná rodinou a upevňovaná velenickým tolerančním sborem. V roce 1928 začal Herčík studovat reálné gymnázium v Kolíně, zde výborně prospíval a věnoval se činnosti ve Sdružení mládeže organizující evangelický dorost. Od těchto let pociťoval úctu k řečnickým schopnostem opřenou o spolehlivou znalost a paměť. Po maturitě v roce 1936 se nechal zapsat na dvě vysokoškolské fakulty – filosofickou a teologickou. V průběhu dalšího studia se však jednoznačně orientoval na studium bohoslovectví.

V roce 1938 je vybrán ke stipendijnímu studiu teologické fakulty ve francouzském Štrasburku. Teologická studia končí uzavřením 4. ročníku v Paříži a v červnu 1940 z ohrožené Paříže odjíždí. Při cestě na jih země prožívá letecké útoky na civilní obyvatelstvo, až se dostává do Marseile, kde několik měsíců žije. V lednu odjíždí lodí do USA, cesta však trvá měsíce, až v září připlouvá do New Yorku a po čase míří do Chicaga. Nejdříve pokračuje ve studiu teologie, ale počátkem roku 1942 se hlásí do československé zahraniční armády ve Velké Británii a v březnu téhož roku tam odjíždí.

Po příjezdu do země je přidělen k československé pěší jednotce v Seamingtonu, brzy však začíná chápat, že pozemní vojsko hned tak do bojů nezasáhne. Žádá proto převelení k R.A.F. a je úspěšný. Nejdříve absolvuje výcvik palubního navigátora v Paington, v Shillingfordu a v Cosfordu pak pilotní kurs. Pokračuje spojařským kurzem a v únoru 1944 závěrečným střeleckým školením. Operační lety vykonává u 311. československé bombardovací perutě, ke které přistupuje na letišti v Predanncku. V posádce vykonává funkci palubního telegrafisty a technika přístroje Radar. Létá v čtyřmotorovém Liberátoru, jemuž velí kapitán Wella. Poprvé startuje v dubnu 1944 a postupně prožívá dramatické okamžiky jako potopení ponorky, bombardování ponorkové základny nebo nouzové přistání letounu. O pověstný vlásek uniká smrti v případě, kdy se pro pozdní příjezd z dovolené nezúčastňuje cvičného letu. Zbytek osádky zahynul včetně přítele Štěpána Petráška, rodáka z Velenic. Do konce války pak Herčík působí v Tain (Skotsko), zde se snaží působit na letce i jako duchovní autorita. Na konci roku 1945 je demobilizován v hodnosti poručíka a vyznamenán československou medailí Za chrabrost.

V dalším životě nastupuje diplomatickou dráhu, ke které ho předurčují jazykové a řečnické schopnosti. Nejdříve je sekretářem Masarykova lidovýchovného ústavu v Praze a dopisovatelem deníku Národní osvobození. 16. 9. 1947 nastupuje do funkce zmocněnce tehdejšího Úřadu zahraničních vztahů, dnes UNESCO, se sídlem v Paříži. V roce 1963 vstupuje do sekce výchovy jako výchovný poradce. Poslední služební postup zažil v roce 1973, kdy převzal funkci vedoucího výchovného oddělení vysokých škol. Herčík dosáhl hranice udělení důchodu k 31. 7. 1977, od personální kanceláře UNESCO získal dobrozdání, že svěřené funkce vykonával dobře, coby kompetentní odborník s přehledem a rozhodností, přitom však ohleduplně, zdrženlivě a prozíravě.

Herčík žil trvale jako československý občan v Paříži, snažil se však několikrát navštívit svou zdejší rodinu a byl při tom úřady diskriminován. Do Československa přijel naposledy v roce 1989 a tady 10. 6. zahynul při autonehodě. Jeho ostatky byly uloženy na evangelickém hřbitově ve Velenicích dne 24. 6. 1989.
V letectvu R.A.F. měl V. Herčík označení Sgt. 788 305.

„A poslední byl farář Herčík, duchovní církve českobratrské, jenž se dostal k třistajedenácté křížovou cestou z okupované Francie, přes severní Afriku, Ameriku a Kanadu. V britském letectvu dostal na vybranou: buď sloužit u letectva jako duchovní v hodnosti majora, protože každý duchovní od kterékoli církve tuto hodnost u letectva dostal, anebo létat jako telegrafista – střelec v hodnosti poddůstojníka. Jako duchovní během války sloužit nechtěl, přál si dle vlastních slov potírat zlo přímo u kořene. A tak raději sloužil jako poddůstojník, seržant, ale člen osádky. Měli jsme tak v osádce pravděpodobně unikát, jediného létajícího a bojujícího faráře v druhé světové válce“.

Citát z knihy „Zbylo nás devět“, autor – letec Jiří Osolsobě, 1989.

RUDOLF GÄRTNER

30. 11. 1919 Brno – 23. 6. 1982

Odbojář Rudolf Gärtner nejdříve sloužil v řadách 11. východního praporu a bojoval u Toubruku. Dne 14. 10. 1942 byl převelen do shromažďovacího tábora v Chedery, 21. 10. 1942 byl rozkazem určen k převelení do řad letectva. Již 24. 10. 1942 odplouvá z Haify do Glasgowa a po vylodění, 1. 1. 1943, odjíždí do československého výcvikového střediska v St. Athan. Po absolvování výcviku je Gärtner zařazen k 311. československé bombardovací peruti do funkce radisty.

Po válce žil několik let v Dymokurech č. p. 218. Někdy kolem roku 1969 byl Rudolf Gärtner předsedou JZD Dymokury a poslancem ČNR, později byl z politických důvodů z veřejného života odstraněn.

V záznmech naší armády je veden in memoriam v hodnosti majora. V letectvu R.A.F. je zanesen pod označením Sgt., 788 443.