Jiří z Poděbrad
(* 1420 – + 22. 3. 1471)
S Poděbrady je nerozlučitelně spojena postava posledního původem českého panovníka, krále Jiřího. Ač je místní tradicí kladeno jeho narození do poděbradského hradu, nemůžeme přesně říci, kde syn Viktorina z Kunštátu přišel na svět. Stejně jako otec se zařadil mezi českou kališnickou šlechtu. Po bitvě u Lipan, které se účastnil na straně vítězné panské jednoty, stanul po boku vůdce českých utrakvistů Hynce Ptáčka z Pirkštejna. Po Ptáčkově smrti se postavil do čela východočeského landfrýdu, jednoho z nejmocnějších seskupení v zemi. Svoje politické a ekonomické postavení během 40. let 15. století stále posiloval, v roce 1448 dobyl srdce království, Prahu.
Snad největší měrou se podílel na konsolidaci dlouhými válečnými a poválečnými roky neklidné a rozhárané země. Proto nikoho příliš nepřekvapilo, když jej zemský sněm ustanovil v roce 1452 správcem českého království, což o rok později potvrdil i král Ladislav Pohrobek. Jiří si získal řadu příznivců i v řadách svého stavu, mezi šlechtou, a tak po skonu svého mladičkého panovníka i díky své obratné diplomacii byl roku 1458 zvolen českým králem.
550 let od zvolení českým králem http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/429669
Usedl na trůn země, jejíž obyvatelstvo bylo posledních čtyřicet let rozděleno potoky krve na dva póly. Jiří se tak stal králem dvojího lidu, kališnické většiny a katolické menšiny. Tato dvojakost byla typická pro celé království, dokonce i v králově rodině. Jiří byl sám kališník, nic však nebránilo tomu, aby jeho švagr a přítel Lev z Rožmitálu nestál rozhodně na katolické straně. Panovník přijal do svých služeb zahraniční rádce, Řehoře z Heimburku, Martina Maira a Antonia Mariniho z Grenoblu, kteří mu pomáhali při obnově země i v zahraničních diplomatických jednáních.
Náboženský smír v zemi měla zaručovat basilejská kompaktáta, která Jiří považoval za základní sloup své vlády a snažil se o jejich důsledné dodržování. Od nástupu na trůn se neustále zhoršovaly vztahy s papežskou stolicí. Konflikt vyvrcholil v roce 1462, kdy hlava římské církve, papež Pius II. prohlásil kompaktáta za zrušená. Po neúspěšném jednání Jiřího poselstva v Římě začal král spřádat plány na obranu.
A tak zřejmě již v roce 1462 vznikla v Jiříkově okolí myšlenka na vytvoření organizace křesťanských panovníků. Měla být namířena proti hlavnímu nepříteli křesťanstva, stále hlouběji na Balkán pronikajícím Turkům, ale také proti samotnému papeži. Podnět k jejímu zrodu vzešel zřejmě od vzdělaného a osvíceného rádce Antonia Mariniho z Grenoblu.
Navrhoval vytvoření nadstátní organizace, která by dbala o uplatnění zásad pokojného řešení mezinárodních sporů. Zároveň měla respektovat vzájemnou rovnost a svrchovanost členských států. K dosažení mírové spolupráce a spolužití zúčastněných zemí mělo být použito mnohostranné smlouvy, přístupné všem evropským státům. Proti jakémukoli útočníkovi pak měla být organizována společná obrana. Předesílal i možnost společného trhu a jednotné měny. Předpokládal také vznik mezinárodního soudního dvora, dohlížejícího na dodržování smlouvy, vznik stálých orgánů organizace, v čele se syndikem, jakýmsi generálním tajemníkem. Hlavními orgány se měly stát rada panovníků a shromáždění delegátů jednotlivých zemí, vybavených plnými mocemi rozhodovat o osudech společenství. V čele rady panovníků měl usednout francouzský král Ludvík XI.
K němu vypravil Jiří své reprezentativní poselstvo. Francouzský panovník jeho návrhy odmítl, a tím spolu s nesouhlasem Burgundska a Benátek odsoudil celý projekt k nezdaru. Nic tím však nezměnil na faktu, že už 30 let před objevením Ameriky vzešel z české půdy výjimečný dokument, v němž Jiří z Poděbrad načrtl obrysy mezinárodní organizace, která zůstala až do 20. století jen pouhou utopií. Postavil do plného světla svůj projekt spojeného světa, spojené Evropy, svou představu Organizace spojených národů a Evropské unie.
Mírové poselství krále Jiřího
Přátelská a spojenecká smlouva mezi francouzským a českým královstvím ze dne 18.7.1464
Konec Jiřího vlády naplnily boje s vnitřními i vnějšími nepřáteli o holý život českého království, které téměř zničily jeho celoživotní dílo, konsolidované a v míru i pokoji kvetoucí české království. Rezignoval dokonce na nástupnictví svých synů a prosadil na český trůn polského kralevice Vladislava Jagellonského. Ten se také po Jiříkově smrti v roce 1471 stal českým králem.
PhMr. Jan Hellich – zakladatel poděbradského muzea
(* 19. 1. 1850 – + 30. 9. 1931)
Narodil se v Poděbradech 19. ledna 1850 v starobylém domě na Jiřího náměstí čp.33/I, kde měl jeho otec Emanuel Hellich lékárnu. Prožil tu celý život, v roce 1874 převzal a vedl rodinnou lékárnu a tady také v roce 1931 zemřel. Zanechal po sobě úctyhodné dílo – ucelený a plastický obraz přírody a historie rodného kraje jak v podobě hmotných dokladů – bohatých muzejních sbírek, tak v písemných materiálech, poznámkách a v nespočetném množství odborných studií i popularizačních článků.
Jan Hellich studoval na pražském akademickém gymnáziu a pak na univerzitě. Oženil se s Růženou Havlíkovou, dcerou okresního soudce a spisovatele, blízkého přítele mnoha našich buditelů, které znal z dob studií.
Od mládí se Jan Hellich zajímal o přírodu, zpočátku hlavně o geologii a pak se svým bratrem Bohuslavem, pozdějším ředitelem bohnického ústavu choromyslných a známým psychiatrem i o další obory – antropologii a archeologii, na níž se pak soustředil. Záhy byl uznáván i v odborných kruzích a stal se blízkým spolupracovníkem prof. dr. J. L. Píče, s nímž po léta prováděl archeologické výzkumy.
Psal fundované články do Památek archeologických, do Prehistorického obzoru, sám zpracoval obsáhlou stať o pravěku Poděbradska a přispíval do mnoha regionálních časopisů. Patřil v tomto oboru k nejpřednějším spolupracovníkům Národního muzea a tam také ochotně předával ty nejcennější nálezy.
Celoživotní zájem o dějiny rodného města ho vedly k nashromáždění a zpracování obrovského množství písemností především z městského a zámeckého archivu a z matrik. Připravoval se na obsáhlé dílo „Paměti města a býv. panství poděbradského“, k jehož vydání bohužel nedošlo, ale svým pokračovatelům odkázal ve výpiscích a poznámkách nesmírně cenný materiál především k topografii a historii jednotlivých domů.
Když jako zakladatel poděbradského muzea vkládal do vínku své soukromé sbírky, nemohlo je ani 13 sálů, bývalých školních tříd, pojmout.
Hellichova osobnost zasáhla také významně do veřejného a kulturního života města. Už v roce 1877 byl zvolen do obecního zastupitelstva v městské radě zasedal po několik desetiletí. V letech 1883-1896 byl zvolen poděbradským starostou. Za tu dobu především jeho zásluhou se uskutečnilo několik významných kulturních podniků. Vzniklo městské Jiříkovo divadlo, byla založena knihovna, obnoven havířský kostelíček a odhalen pomník krále Jiřího. Právě o realizaci tohoto monumentálního díla měl Jan Hellich největší zásluhu jako předseda Spolku pro postavení pomníku. Dlouhá léta stál v čele výboru Občanské záložny, představenstva měšťanského pivovaru a byl činný ve výborech řady dalších spolků a korporací. Do Poděbrad za ním zajíždělo mnoho známých osobností a dožil se mnoha poct a uznání své celoživotní práce. V roce 1919 se stal také předsedou svazu českých muzeí a do posledních chvil svého života tuto čestnou funkci svědomitě zastával.
Bohuslav Schnirch
(* 10. 8. 1845 Praha, + 30. 9. 1901 Praha)
Jeden z nejvýznamnějších sochařů generace Národního divadla se narodil v Praze 10. srpna 1845. Jeho otcem byl známý stavitel Ing. Josef Emanuel Schnirch (1802 – 1877), projektant železnic, mostů a jiných komunikací. Velice brzy se u mladého Bohuslava projevil výtvarný talent.
Studia absolvoval nejprve ve Štýrském Hradci, pokračoval ve Vídni a Mnichově. Velmi zásadní pro jeho další směřování byl pobyt v Itálii, kde jej oslovil a niterně zasáhl duch renesance.
Po návratu do Čech byl Josefem Zítkem přizván ke spolupráci na výzdobě nejreprezentativnější zakázky své doby – Národního divadla. Architekt v něm našel ideálního spolupracovníka, který jeho stavby vyzdobil plastikami i ornamenty vyznačujícími se jednak poučeností novorenesančním klasicismem, jednak originálním půvabem a ušlechtilostí zpracování. Ze všech prací vyniká především výzdoba atiky vstupní lodžie, pro niž vytvořil plastiky Apollóna a devíti Múz, žehnající Čechie nad jevištěm nebo Karyatidy dnešní prezidentské lóže. Vrcholem měly být bronzové Trigy na nárožních pylonech, na kterých pracoval téměř tři desetiletí, ale jejich realizace se již nedočkal. Nakonec je museli dokončit jeho následovníci.
Spolupráce se Schnirchem se Zítkovi osvědčila, a proto jej pověřil i výzdobou další své významné pražské budovy, Domu umělců, známého jako Rudolfinum. Jeho služeb využil také Zítkův následovník Josef Schulz, který mu svěřil zhotovení čtyř monumentálních sousoší, zdobících nárožní pilíře hlavní věže Národního muzea.
Schnirch byl ve své době oblíbený autor. Svědčí o tom především veřejné pomníky významných osobností, dodnes zdobící česká města. Za nejzdařilejší a asi pro jeho odkaz nejdůležitějším bývá považována jezdecká socha krále Jiřího na poděbradském náměstí. Autor měl k Poděbradům hned několik rodinných pout, pocházela odtud jeho matka, sem se provdala Bohuslavova sestra, z nedalekých Nových Mlýnů si přivedl manželku.
Roku 1883 byl v Poděbradech založen Spolek pro zbudování pomníku krále Jiřího. V jeho prospěch byla pořádána sbírka, jejíž finanční výnos byl rozšiřován pořádáním plesů, koncertů nebo tanečních zábav.
O tři roky později bylo zhotovení sochy zadáno Bohuslavu Schnirchovi. Sochař vytvořil návrhy, které byly spolkem přijaty. Ideou pomníku bylo zachycení okamžiku, kdy Jiří po vítězné bitvě u Vilémova (1469) podává Matyáši Korvínovi ruku ke smíření. Sokl pomníku je osazen emblémy války a míru. Po jeho stranách stojí štítonoši se znakem zemí, jimž král Jiří vládl.
Socha ve dvojnásobné velikosti je sestavena z měděných plátů. Pod sochařovým vedením pláty vytepal a na železnou kostru osadil pražský kovotepec Richard Schorcht.
Pomník byl vztyčen na Zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Pět let poté byl vcelku převezen do Poděbrad, kde byla socha dne 15. srpna 1896 slavnostně odhalena. Od té doby tvoří dominantu hlavního poděbradského náměstí.
Bohuslav Schnirch, snad nejvýznamnější český novorenesanční sochař, zemřel v Praze 30. září roku 1901.
Jean P. Dantan
(* 28.12. 1800, Paříž – + 6.9. 1869 Baden – Baden)
Narodil se v Paříži 28. 12. 1800. Pocházel z umělecké rodiny (otec měl řezbářskou dílnu, bratr byl sochařem). Studoval v Paříži na Ecole des Beaux Arts.a v Římě. Věnoval se portrétní a funerální plastice. Tvořil v ateliérech v Paříži, Římě nebo Londýně. Zemřel 6. 9. 1869 v Baden – Badenu.
Nejvíce se proslavil svými sádrovými karikaturami. Jejich nejrozsáhlejší sbírka byla v roce 1830 soustředěna jako tzv. Dantanorama v Museé Carnavalet v Paříži. Později bylo Dantanovo dílo v dražbě prodáno, čímž došlo k jeho rozptýlení po celé Evropě.
Nejrozsáhlejší mimofrancouzský soubor, čítající 47 sošek, jeho salonních šarží je dnes uložen v Polabském muzeu v Poděbradech, kam jej věnovala na počátku 20. století kněžna Chariclea Hohenlohe – Schillingsfürst, rozená Ypsilanti. Můžeme zde najít karikatury dodnes slavných postav 1. poloviny 19. století (Balzac, Paganini, Dumas, Liszt, Rossini, Wellington), ale i zpodobnění osob, v současnosti již širší veřejnosti zapomenutých.
Ludvík Kuba
(* 16. 4. 1863 – + 30. 11. 1956)
malíř, spisovatel, muzikolog a etnograf
Celé Kubovo dětství je vázáno na rodné Poděbrady. Nejprve na malý domeček ve dvorku čp. 43/III, kde se narodil 16. dubna 1863 jako prvorozený syn zámečníka Ludvíka Kuby. Pak na několik dalších míst kolem Jiřího náměstí, kam se čas od času stěhovala Kubova zámečnická dílna. Po ukončení poděbradské měšťanky absolvoval hudebně nadaný Ludvík Kuba nejdříve varhanickou školu v Praze a pak učitelský ústav v Kutné Hoře.
Už v době kutnohorských studií začal svou pozornost obracet stále více k lidové písni. Po prvních úspěších se sbíráním českých, moravských a slovenských lidových písní se rozhodl vydat antologie písní všech slovanských národů pod názvem „Slovanstvo ve svých zpěvech“. Vzdal se zajištěného učitelského místa a vrátil se do svého rodiště, aby odtud v letech 1885 až 1893 podnikal cesty za slovanskou písní na Lužici, Balkán a na Rus. Důvěrně se spřátelil s dr. Bohumilem Boučkem, který působil kolem roku 1875 na Černé Hoře a využil jeho znalostí o zemi, lidu a jeho kultuře pro knihu „Na Černé Hoře“. V pohostinném Boučkově domě pak poznal mnoho osobností tehdejšího kulturního i vědeckého světa.
Později, hlavně z praktických důvodů etnografické dokumentace, se začal Kuba zajímat o malířství a navštěvoval soukromou malířskou školu Adolfa Liebschera. Po nezdaru s vydáváním Slovanstva se rozhodl stát se malířem. Po dvouletém studii na pražské akademii odjel studovat malířství nejprve do Paříže a pak na 8 let do Mnichova. V roce 1911 se vrátil zpět do vlasti, měl za sebou řadu úspěšných výstav ve Vídni, Benátkách, Římě a v Drážďanech. Nepřipojil se k žádné malířské skupině, maloval svůj svět, oblíbená zákoutí a věnoval se tvorbě národopisného charakteru.
Po skončení I. světové války se vrátil ke studiu slovanských písní, které pak vydala v letech 1922-1929 Hudební matice Umělecké besedy. V této době také podnikl několik cest po Balkáně, Bosně a Hercegovině, Lužici a Černé Hoře, jejichž výsledky publikoval v několika cestopisech. Úspěchy se dostavily i v oblasti malířské činnosti, která byla zhodnocena několika velkými výstavami ve 30. a 40.letech. Za své rozsáhlé a mnohostranné dílo byl jmenován jako jeden z prvních národním umělcem.
Do rodných Poděbrad se Ludvík Kuba rád vracel po celý život. Měl tu příbuzné, mnoho přátel a dostatek námětů pro své obrazy, uspořádat tu i několik větších výstav. Vedle uměleckých sklonů zde mohl předvést i široké zájmy vlastivědné. Sblížil se s lékárníkem Janem Hellichem, zakladatelem muzea, a jako člen muzejního spolku se v roce 1907 podílel na instalaci prvních expozic, které bez větších změn přetrvaly až do padesátých let. Sám předal muzeu řadu písemností (svou korespondenci s významnými osobnostmi, diplomu, první vydání svých knih aj.).
Ludvík Kuba zemřel v roce 1956 a jeho ostatky jsou uloženy v urnovém háji na poděbradském hřbitově v Kluku.
Bedřich Hrozný
(* 6. 5. 1879, † 12. 12. 1952)
velký lyský rodák, český orientalista; profesor na Univerzitě Karlově v Praze.
Hrozný bývá někdy označován za „českého Champolliona“, a to díky zažitému omylu, že rozluštil chetitské písmo. Hrozný však „pouze“ rozluštil neznámý, chetitský jazyk.
Svými objevy se zařadil k nejvýznamnějším světovým orientalistům. B. Hrozný pocházel z rodiny evangelického kněze a předpokládalo se, že bude pokračovat v otcově práci. Na gymnáziu v Kolíně však potkal jednoho z průkopníků české orientalistiky, profesora Justina Václava Práška. Po absolvování gymnázia dal před teologií přednost studiu orientalistiky ve Vídni a během studií zvládl (vedle latiny a řečtiny) na deset orientálních jazyků. Později dostal stipendium do Berlína, kde působil roku 1901 a vydal tu i svou první původní práci „Peníze u Babylóňanů“. V další knize „Obilí ve staré Babylonii“ (1913) „nezapřel“ svůj český původ a objevil, že pivo pili už ve staré Mezopotámii a hned několik druhů. Největší objev však učinil o dva roky později. 1914 dostal možnost odejet do Turecka, aby mohl vydat nápisy v neznámé řeči, které objevil především německý archeolog Hugo Winckler.
Za války sloužil Hrozný ve Vídni jako písař, a tak měl po večerech čas věnovat se „svému“ studiu. A už v roce 1915 slavil úspěch. Prokázal, že jazyk na klínopisných tabulkách je indoevropská řeč Chetitů. A navíc tento jazyk – jako první po tisíciletích – záhy dokázal přečíst a přeložit. O národu Chetitů byly do té doby známy jen zmínky z Bible a nápisů egyptských faraónů, jimž byli Chetité rovnocennými konkurenty. Vzdor pochybnostem ostatních vědců vůči Hrozného práci: „Die Sprache der Hethiter“ (Jazyk Chetitů, 1917) čas potvrdil, že měl Hrozný pravdu a jeho rozluštění klínopisné chetitštiny patří mezi nejvýznamnější v dějinách orientalistiky. Po 1.sv. válce se Hrozný vrátil domů a začal pracovat na UK.
V letech 1924-25 podnikl archeologickou expedici do Turecka a podařilo se mu odkrýt rozsáhlý archiv klínopisných tabulek. Tehdy se ocitl na vrcholu a byl uznáván jako zakladatel nové orientální disciplíny – chetitologie. V roce 1939 se stal rektorem Univerzity Karlovy a statečně se postavil okupantům, aby bránil akademickou půdu. Po zavření VŠ alespoň veřejně přednášel a jeho poznámky o pomíjivosti říší, stáří Semitů či původu svastiky vzbuzovaly nadšení posluchačů. Po úrazu v roce 1952 dožil v sanatoriu, kde také přijal jmenování akademikem. Zemřel 12. prosince 1952.
Bedřich Hrozný
*6. 5. 1879 Lysá n. L. – †12. 12. 1952 Praha
1889–1896 studium na Akademickém gymnasiu v Praze
1897 maturita na reálném gymnasiu v Kolíně
1897-1901 studium orientálních jazyků na filosofické fakultě university ve Vídni
1901 podzim stipendijní pobyt v asyriologickém ústavu v Berlíně
1902 jaro stipendijní pobyt v Britském muzeu
1902 praktikantem vídeňské universitní knihovny
1904 účast na archeologickém výzkumu na Taaneku v Palestině
1905 habilitace na vídeňské universitě
1906 objeveny chetitské archivy Německou orientální společností v Chattuši (Bogazköy) ve středním Turecku
1909 knihovníkem universitní knihovny ve Vídni
1913 vyzván Německou orientální společností k vy-dávání chetitských textů
1914 duben-srpen kopírování chetitských textů v Archeologickém muzeu v Istanbulu
1914-1915 luštění chetitštiny
24.11.1915 „Rozluštění chetitského problému. Předběžná zpráva“ – přednáška před Německou orientální společností v Berlíně
16.12.1915 a společností Eranos Vindobonensis ve Vídni
1915 mimořádným profesorem vídeňské university
1917 „Řeč Chetitů, její stavba a příslušnost k indo-evropskému jazykovému kmeni. Pokus o luštění“ – publikace, jež založila chetitologii
1919 řádným profesorem University Karlovy
1924 výkopy na Šech Saadu, Palestina, v Tell Erfádu, severní Sýrie
1925 pokračování výkopů v v Tell Erfádu, výzkum Kültepe, objev města Káneše a asyrské obchodní osady
1926-1927 děkanem filosofické fakulty UK v Praze
1931 přednášky v Londýně, Oxfordu a Paříži
1934 studijní cesta do Turecka, kopírování hieroglyfických nápisů a pokus o luštění
1936 přednáškové turné v SSSR: Moskva, Petrohrad, Kyjev, Baku, Tbilisi a Jerevan
1937, 1940 publikace „Nejstarší dějiny Přední Asie“
1939 rektorem University Karlovy
1947 udělena státní cena
12.11. 1952 jmenován akademikem nově ustavené ČSAV
12.12. 1952 umírá v Praze
Bohumil Hrabal
(*28.3.1914 Brno – Židenice – †3.2.1997 Praha)
Bohumil Hrabal se narodil (28. března 1914) ještě v časech panování Františka Josefa I., zažil dvě světové války a dva totalitní režimy. Dokázal osobitým způsobem reflektovat dojmy a zkušenosti, které jsou blízké všem lidem. Bohumil Hrabal se svým humanistickým dílem zařadil mezi velikány světové literatury. Přestože psal jazykem nikterak početného českého národa, dokázal obsahem a myšlenkovým nábojem svých děl uchvátit čtenáře bez rozdílu hranic. Hrabal oficiálně vstoupil mezi spisovatele teprve v lednu roku 1963, ve věku 49 let. Politická situace dřívější vstup neumožnila. V průběhu 60 let vyšly tyto Hrabalovy knihy: Pábitelé, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Automat svět, Toto město je ve společné péči obyvatel a Morytáty a legendy.
Po roce 1968 se Bohumil Hrabal ocitl na okraji oficiální literatury, útočištěm se mu stalo Kersko. V 70. letech zde vznikaly romány Postřižiny, Rukověť pábitelského učně, Obsluhoval jsem anglického krále, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný Barbar, Slavnosti sněženek či Příliš hlučná samota. Celá první polovina 80. let byla vyplněna prací na nejrozsáhlejším Hrabalově díle trilogii Svatby v domě (Svatby v domě, Vita Nuova a Proluky). V 90. letech ještě přibyly: Listopadový uragán, Ponorné říčky, Růžový kavalír, Aurora na mělčině, Večerníčky pro Cassia a Texty. Pozemská pouť Bohumila Hrabala se uzavřela pádem z pátého patra nemocničního pokoje dne 3. února 1997.
Základní údaje ze života velkého českého spisovatele:
1914 Bohumil Hrabal se narodil v Brně – Židenicích ještě v časech Rakousko – Uherské monarchie, krátce před vypuknutím I. světové války.
1919 Manželé Hrabalovi se stěhují do Nymburka. Otec František Hrabal nastoupuje na místo účetního ve zdejším pivovaře.
1934 Bohumil Hrabal odmaturoval na nymburské reálce (střední škole)
1935 Hrabal se stal se studentem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Začíná psát první básně ovlivněn surrealismem a poetismem.
1939 V Protektorátu Čechy a Morava se uskutečnilo několik velkých protiněmeckých demonstrací protestujících proti okupaci země. Události vyvrcholily uzavřením českých vysokých škol, Hrabal nemůže dostudovat.
1941-1945 Hrabal pracoval na dráze nejprve jako pomocný dělník, posléze po složení výpravčích zkoušek jako výpravčí.
1946, 1948 Dokončil právnickou fakultu, ale v důsledku politického převratu v roce 1948 nikdy jako právník nepracoval.
1950 Bohumil Hrabal opustil Nymburk a usadil se definitivně v Praze. Čtyři roky pracoval jako dělník v kladenských hutích, poté jako balič papíru ve Sběrných surovinách a následně i jako kulisák v divadle. Opouští básnickou tvorbu a začíná psát prozaické texty.
1956 Hrabal se oženil s Eliškou Plevovou na zámečku v Praze – Libni.
1963 Hrabalovi ve věku 49 let vychází první kniha Perlička na dně. Nastupuje dráhu profesionálního spisovatele. Tuhý totalitní komunistický režim 15 let nedovoloval zazářit hvězdě Hrabalova formátu, až do roku 1963 byly všechny jeho texty odmítány jako nevhodné.
1963-1968 Hrabal zažívá velmi úspěšné období, Každý rok vydává alespoň jednu knihu (Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Pábitelé aj.), jeho knihy se stávají inspirací pro divadlo i film.
1968-1989 Hrabal se opět ocitl na seznamu nechtěných autorů. Ale nepřestává psát a je ho knihy vychází alespoň v samizdatu či v exilu. V této době vznikají románové knihy: Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš Hlučná samota, Něžný barbar, Postřižiny nebo Svatby v domě.
1987 Hrabalovi umírá oddaná manželka Eliška (Pipsi)
1989 Po sametové revoluci se Hrabal zařazuje mezi žijící velikány české kultury. Jeho knihy konečně vychází bez cenzurních zásahů v ohromných nákladech. V této době se vznikají fejetony a eseje: Kouzelná flétna, Listopadový uragán, Ponorné říčky, Růžový kavalír či Aurora na mělčině.
1997 Bohumil Hrabal umírá po pádu z 5. patra nemocnice na Bulovce.
Arcivévoda Ludvík Salvátor Toskánský
http://www.ludviksalvator.cz/
Ing., RTDr. h.c. Jan Vladimír Hráský
24. 4. 1857 Babule, Halič – 12. 4. 1939 Praha
Stavební inženýr, hydrolog a balneolog.
Narodil se českým rodičům v haličské obci Babule. Jeho otec pocházel z Nymburka a matka z Poděbrad a ta se po smrti manžela vrátila i s dětmi zpět do rodného města. J. V. Hráský v roce 1873 zakončil studium na Císařské a královské české vysoké škole technické v Praze, obor stavitelství. Poté pracoval u stavební firmy Havel a Hanč na silničních a vodních stavbách a působil jako asistent v Ústavu pro stavitelství vodní a tunelové.
V roce 1884 byl jmenován městským inženýrem v Lublani, kde pracoval na projektech regulačních a melioračních. V roce 1889 byl pověřen stavbou Lublaňské opery. Na tomto projektu spolupracoval s architektem Antonem J. Hrubým. Opera byla vystavěna v letech 1890 – 1892. Dále projektoval Národní dům v Celji (1895 – 1896), Gorici a Terstu a Kraňský zemský palác, dnešní budovu rektorátu Univerzity v Lublani (1899 – 1902). Snažil se také i o kulturní kontakty mezi oběma zeměmi, například pomáhal v Lublani organizovat koncert Františka Ondříčka nebo výstavu Antonína Chittussiho.
V roce 1897 byl jmenován profesorem kulturního inženýrství na Císařské a královské české vysoké škole technické v Praze. Založil zde obory balneologie a zřídelnictví. V roce 1900 – 1901 byl zvolen rektorem ČVUT. K 1. říjnu 1927 odešel do penze. V témže roce mu byl udělen čestný titul doktora technických věd ČVUT.
J. V. Hráský byl také v letech 1901 – 1913 poslancem českého zemského sněmu a v letech 1907 – 1918 rovněž poslancem říšské rady za stranu mladočeskou.
V letech 1912 – 1923 byl členem sboru obecních starších a městské rady v Poděbradech. Zasadil se o to, aby lázně od knížete Hohenlohe převzalo město. Od roku 1919 byl předsedou akciové společnosti, která lázně spravovala a přispěl k rozšíření a rozvoji poděbradských lázní. Dále navrhl městskou vodárnu, kanalizaci a prosazoval zbudování vodní elektrárny. Vodárenské a kanalizační stavby navrhoval pro řadu polabských měst a obcí.
Jan Vladimír Hráský významně ovlivnil úroveň českého stavitelství a vodního hospodářství.
Václav Korda
4. 3. 1907 Poděbrady – 28. 2. 1996 New York
Václav Korda se věnoval letectví již před 2. světovou válkou, létal například jako civilní pilot na trati Praha – Paříž. K nastupujícímu fašismu se stavěl jednoznačně, chtěl proti němu bojovat. Ilegálně z republiky prchá koncem června 1939, doprovázejí ho kolegové Selucký, Malovec a Malý. Cesta útěku vede do Polska, zde několikrát mění místo pobytu, až nakonec odjíždí z Gdyně lodí Castelkolm do Francie. Od října 1939 je Korda zařazen do střediska letců bombardérů, nejdříve v Pau, pak Chateauroux, později Tarbes. K jeho bojovému nasazení však nedošlo, Francie kapitulovala. S dalšími letci tak odjíždí z Tarbes do Bordeau a 22. 6. odplouvá lodí ,,Ary Schefer´´ do V. Británie.
Nejdříve působí ve sběrném táboře ve Warringtonu, posléze je přidělen k 311. československé bombardovací peruti, letce ,,B´´, díky vlastním zkušenostem zastává místo instruktora. 10. 9. 1940 se Korda zúčastnil prvního náletu 311. peruti, která směrovala na Brusel. Podle vlastních slov zde zažil poprvé pocit ohromujícího strachu, když se jeho letoun zmítal v protiletecké palbě.
Od prvního náletu do 5. 8. 1941 odlétal Korda 41 operačních letů a v březnu 1941 se stal důstojníkem. V roce 1941 mu byl udělen čtyřikrát Československý válečný kříž a anglické vyznamenání D. F. C. (Distinguished Flying Cross). Mimo jiné útočil na německé lodě ,,Prinz Eugen´´ a ,, Castelhome´´. Protože má nalétáno 200 operačních hodin, následuje nucený odpočinek.
Od listopadu 1941 působí jako velitel skupiny letců vybraných pro službu na velitelství Ferry Command, které zajišťovalo přepravu nových letounů z USA do Velké Británie. Korda se v této záležitosti stává prvním československým pilotem, který přeletěl Atlantský oceán, společně s telegrafistou Liškou pak letí přes oceán ještě pětkrát.
V říjnu 1942 se vrací k 311. československé bombardovací peruti, které nově podléhá Coastal Command. V další době absolvoval 25 hlídkových letů nad mořem, při kterých jeho letoun potopil jednu ponorku. Jako uznávaný pilot testuje nové letouny Liberátor a stává se velitelem jejich letky. V prosinci 1943 je Korda převelen k Transport Command, která zajišťuje dopravu osob, nákladů a zásobování jednotek. Zde létá až do konce 2. světové války.
Do Československa se vrátil 14. 6. 1945 a hned se začal zajímat o obnovu dopravního letectva. Posléze je jmenován provozním ředitelem ČSA a v tomto postavení uplatňuje své bohaté zkušenosti pilotní i využívá osobní kontakty v zahraničí. V roce 1947, po rozpuštění vedení ČSA, odchází do USA. Tady pracuje nejdříve jako dělník, u letecké společnosti SABENA (Belgie), dále pracuje 2 roky na úseku příjmu leteckých zavazadel, až se vypracuje na koordinátora všech složek, které zajišťují odbavení belgických letadel. Další zaměstnání nachází u firmy Allied Aviacion company, jejíž dva tisíce zaměstnanců zajišťovalo pozemní servis pro letecké společnosti. Působil na letišti Idlewild, které bylo od roku 1963 přejmenováno na letiště J. F. Kennedyho. V roce 1977 odchází do důchodu z funkce viceprezidenta společnosti A. A. S. I. C. a žije v městečku Amityville. Ve válečném letectvu R. A. F. měl Václav Korda označení sgt. 787222, jako důstojník – 62653.
Do Československa a rodných Poděbrad se poprvé vrátil 19. 3. 1990.
28. 2. 1996 umírá v Amityville v USA, pohřben v Poděbradech.
|
